Archiv pro rubriku: Počítače

Sdílení Google kalendáře pomocí iCal – chybějící Soukromá adresa iCal

Výborný e-mailový klient Mozilla Thunderbird má od verze 38 integrovaný doplněk Lightning, díky kterému, je jeho součástí i kalendář s podporou mnoha užitečných funkcí.

Krom vytváření místních kalendářů lze do Thunderbirdu přidat (přihlásit) i vzdálený kalendář a to i Google kalendář.

Propojení Google kalendáře s Thunderbirdem

Chcete-li propojit svůj Google kalendář s Thunderbirdem, budete potřebovat Soukromou adresu Google kalendáře. Tu získáte tak, že si otevřete Google kalendář a v levé části, se seznamem vytvořených kalendářů, kliknete na malou šipku u názvu toho kalendáře, který chcete do Thunderbirdu přidat a vyberete možnost Nastavení kalendáře.

Na stránce která se vám načte, byste měli vidět sekci Soukromá adresa. Pokud tam tuto sekci nevidíte, řešení najdete níže v tomto článku. V této sekci (v sekci Adresa kalendáře NE) klikněte na zelenou ikonku ICAL a zkopírujte si do schránky adresu, která vám vyskočí.

Dále stačí v Thunderbirdu přejít do sekce kalendáře a v levém sloupci se seznamem kalendářů kliknout pravým tlačítkem myši a vybrat možnost Nový kalendář. Dále vyberte možnost V síti a po potvrzení okna, vyberte možnost iCalendar (ICS). Do pole adresa vložte adresu, kterou jste získali v Google kalendáři. Hotovo.

Chybějící soukromá adresa

Pokud v Google kalendáři sekci se Soukromou adresou nevidíte, je potřeba ji povolit. Tuto možnost najdete v nastavení Google Apps ve správě domény.

Nemáte-li práva se přihlásit jako správce domény, budete muset o úpravu požádat někoho, kdo tato práva má.

Jako správce přejděte do správy domény (po přihlášení jako správce, najdete vpravo nahoře pod ikonou jakési tabulky ikonu Správa) a tam přejděte do nastavení Google Apps (opět vpravo nahoře pod ikonou se třemi tečkami – odkaz Nastavení). Poté klikněte v sekci Nastavení vašich aplikací -> Kalendář na odkaz Nová administrátorská konzole (tento krok časem asi odpadne). V konzole, v sekci Nastavení sdílení, vyberte položku Sdílet všechny informace a umožnit správu kalendářů a změnu uložte.

Od teď (resp. od příštího přihlášení) by měli mít všichni uživatelé domény v kalendáři sekci Soukromá adresa.

Reklamace pevného disku Western Digital v Německu

Před časem mě můj NAS box Synology DS710+ upozornil, že jeden z disků (Western Digital (dále jen WD) model WD2003FYYS-02W0B0) má vadné sektory. Disk byl stále v pětileté záruce, takže jsem kontaktoval prodejce, že bych disk rád vyměnil. Ten mě však informoval, že svůj disk musím reklamovat přímo u výrobce – tedy ve Western Digital.

Po krátkém zjišťování jsem zjistil, že budu muset disk skutečně reklamovat u výrobce, který má ale sídlo v Německu. Dále jsem zjistil, že tento problém neřeším jako první, ale už více lidí se na reklamaci WD disků na internetu informovalo.

Informace existují

Bohužel až PO vyřešení své reklamace jsem našel službu externireklamace.cz, která by měla s reklamací pomoci (vyřešit za vás). Sice už při letmém prohlédnutí webu jsem narážel na drobné nevýhody této služby (před mým postupem), ale je možné, že výhod je více. Takže pokud potřebujete reklamovat nějaký hardware touto službou podporovaný, můžete zkusit i ji. Pokud se rozhodnete službu vyzkoušet, budu rád, když v komentářích napíšete své zkušenosti.

Dále jsem našel i sérii článků, popisující můj případ reklamace:

Články jsem bohužel našel rovněž až PO vyřešení reklamace své, takže jsem to celé nečetl, ale co jsem letmo viděl, tak zkušenosti má autor článků podobné jako já, až na odeslání balíku do Německa, které jsem myslím vyřešil lépe.

Přesto tu popíši i svůj případ – třeba to někomu pomůže…

Jak doručit disk do Německa?

To byl největší problém. Balík by se dal poslat Českou poštou, ale podle elektronické kalkulačky by zásilka včetně pojištění stála cca 550,- Kč. Na internetu jsem sice našel zmínky, že to lidi stálo kolem 200,- Kč, ale „zkoušet“ se mi to nechtělo. Museli by mi to evidovat ne jako balík, ale jako psaní a ještě k tomu bez pojištění.

Cena mi přišla dost vysoká, takže jsem doufal, že cena nějaké jiné zásilkové služby typu DPD, PPL, DHL atd. bude lepší. Nebyla – ceny se různí, ale nic výrazně výhodnějšího jsem nenašel.

Při hledání jsem ale narazil i na službu zaslat.cz, která mi na první pohled díky přehlednému a jednoduchému webu padla do oka.

Jak to funguje? Maximálně jednoduše 😉 Vyplníte informace o místu vyzvednutí (můj domov), místu doručení (WD v Německu), pár informací o balíku (rozměry, hmotnost a pojištění) a po odeslání formuláře vám web vyplivne datum doručení a cenu a co je hlavní, dobrou cenu! Pokud s datem doručení a cenou souhlasíte, stačí objednávku potvrdit, zaplatit převodem (asi to jde i hotově, ale v době kdy jsem službu potřeboval já, tam byla (prý z technických důvodů) možnost pouze převodem). Služba zaslat.cz samotnou dopravu neřeší, pouze vám zajistí přepravu pomocí jiné služby (v mém případě GLS).

A jak je to s trasování zásilky? Dobře – na webu můžete sledovat jak je doručení daleko. A jak je to s pojištěním? Taky dobře – každý balík má pojištění do 6.000,- Kč v ceně a tam jsem se (ač docela těsně) vlezl i já. A kolik to tedy celé stálo? 249,- Kč. Možná se to dá sehnat i levněji, ale mě tato cena přišla dostatečně nízká na to, abych dál neztrácel čas hledáním jiných služeb.

Jak to celé probíhalo?

Web podpory firmy Western Digital je v češtině a je poměrně přehledný, takže vytvoření žádosti o reklamaci nebyl problém.

Jestli je váš disk skutečně v záruce, tak je potřeba se nejdříve na webu podpory zaregistrovat. Poté si zaregistrujte svůj produkt / disk a pak můžete jít na vytvoření RMA, což není nic jiného než žádost o reklamaci. Na detailu stránky RMA pak můžete vidět postup reklamace.

Po vytvoření RMA vložte disk do antistatického sáčku (ten, ve kterém disk dostanete v obchodě) a KVALITNĚ disk zabalte do dostatečně vyplněné (např. bublinkovou fólií) pevné kartonové krabice. Co by v balíku mělo být a jak by měl a neměl být zabalen najdete v premaileru, který vám po vytvoření RMA přijde e-mailem.

Jak budete mít balík hotový, vytiskněte si RMA štítek, na který najdete odkaz také v premaileru. Můžete si nadepsat adresy odesilatele a příjemce sami a pak jen vytisknout 3x malou verzi RMA štítku NEBO vytisknout velkou verzi RMA štítku i s adresami a k tomu ještě dvě malé verze RMA štítku a ty nalepit na další dvě strany balíku (to jsem udělal já). RMA štítek musí být nalepen na třech stranách krabice! Hotovo – je čas balík odeslat…

V pátek 21. 11. jsem se tedy rozhodl službu zaslat.cz zkusit a vytvořil objednávku. Po zaplacení 249,- Kč převodem jsem čekal na úterý 25. 11., kdy si měl pro balík přijet kurýr. Toho dne dopoledne se u mě skutečně zastavil kurýr a to od společnosti GLS. Vysvětlil jsem mu, že krabici potřebuji polepenou tak jak je (3x RMA štítek). S požadavkem neměl problém, svůj štítek nalepil na spodní stranu balíku, dostal jsem potvrzení o převzetí a za dvě minuty zmizel v mlze 🙂

Balík měl do Německa dorazit ve čtvrtek a to se také stalo. Ve čtvrtek jsem viděl na webu zaslat.cz stav „doručeno“.

Poté začalo čekání, než se na webu WD u mé RMA objevila informace, že byl balík přijat. To se stalo až 3. 12. Den na to už jsem u RMA viděl, že mi WD zasílá nový disk. Nešlo o stejný typ, ale o novější SATA III verzi toho mého – nic, co by mi vadilo 🙂

Doručení ke mně domů trvalo 2x tak dlouho jak cesta tam, ale nakonec se povedlo. Doručení proběhlo službou UPS. V pátek jsem na webu UPS viděl, že můj balík evidují. V pondělí jsem viděl pohyb v rámci Německa a v úterý v rámci ČR. Ve středu balík dorazil (bydlím na jižní Moravě, takže tam byl asi den navíc). Zabalen byl jednoduše, ale dostatečně. Disk už v RAIDu sviští se svým novým kamarádem v mém Synology 🙂

Závěr a harmonogram celé reklamace

Celá reklamace trvala od OBJEDNÁNÍ odeslání vadného disku do přijetí nového disku celkem 19 dnů (13 pracovních). Veškeré náklady jsou pouze těch 249,- Kč za doručení balíku do Německa. Zpět do ČR to šlo z kapsy Western Digital.

Sice je to asi standard, ale co mě trošku mrzí je to, že na nový disk jsem nedostal novou pětiletou nebo alespoň dvouletou záruční lhůtu. Konec záruky nového disku se rovná konci záruky starého disku. Takže pokud se disk třeba za rok úplně poškodí, budu litovat, že jsem starý reklamoval, protože ten alespoň fungoval (měl pouze vadné sektory).

Pro přehlednost ještě uvádím celkový harmonogram celé reklamace:

  • pátek 21. 11. vytvoření objednávky (zaslat.cz)
  • úterý 25. 11. vyzvednutí balíku (GLS)
  • čtvrtek 27. 11. doručení příjemci
  • středa 3. 12. přijetí disku (dle RMA)
  • čtvrtek 4. 12. odeslání nového disku (dle RMA)
  • pátek 5. 12. převzetí zásilky (UPS)
  • pondělí 8. 12. pohyb balíku v rámci Německa
  • úterý 9. 12. pohyb balíku v rámci ČR
  • středa 10. 12. doručení balíku

Máte-li podobné nebo naopak rozdílné zkušenosti nebo máte-li tipy na další zásilkové služby popř. na co si dát pozor, budu rád za vaše komentáře 😉

Systém pro správu verzí GIT na Synology DSM

Od doby, co vlastním Synology server (dříve DS207+, nyní DS710+), jsem na něm chtěl mít verzovací systém. Dříve Subversion, později GIT.

Dříve jsem našel na Internetu návody, jak na své DS207 Subversion zprovoznit, ale byl to docela drsný zásah do systému a ne každý by to zvládl nebo si do toho troufl. Navíc šlo o neoficiální cestu a případnou škodu bych nemohl samozřejmě reklamovat. Jednou jsem si dokonce svůj nynější DS 710+ skutečně znefunkčnil a od podpory, která mi s problémem pomohla, jsem dostal „vynadáno“, že tam byl neoficiální software (čímž určitě mysleli SVN).
Od té doby jsem raději takovéto metody instalace nepraktikoval 😀

Nyní ale můžete verzovací systémy GIT a Subversion najít v Centru balíčků přímo v Synology DSM. Systémy sice můžete jedním klikem nainstalovat, ale ne zprovoznit. Pro zprovoznění resp. vytvoření repozitáře bohužel není žádné GUI, takže budete muset sáhnout po SSH. Já jsem si na svůj DS710+ právě úspěšně doinstaloval GIT, tak si dovolím bodově popsat jak na to. SVN jsem nezkoušel, ale je možné, že postup bude podobný.

Jak na to

Otevřete si DSM svého Synology a spusťte Centrum balíčků. Tam najděte položku GIT Server a tu nainstalujte.

Pomocí okna Ovládací panel > Sdílená složka si vytvořte novou složku. Jestli chcete kořenovou složku pro více repozitářů nebo složku jednoho repozitáře už je na vás. Já jsem si vytvořil složku jediného repozitáře (víc jich potřebovat nebudu). V mém případě je to složka git. Zvolte si nastavení složky, jaké vám vyhovuje (já jsem si ji např. skryl v části Místa v síti a zakázal funkci koše).

Pokud nemáte vytvořeného uživatele, se kterým se budete chtít do repozitáře připojovat, učiňte tak v části Ovládací panel -> Uživatel. Do adresáře, který jste si v předchozím kroku vytvořili, novému uživateli nemusíte povolovat přístup. Já jsem uživatele nezakládal, protože chci používat svůj účet, který používám k připojení k Synology serveru.
Nyní spusťte dříve nainstalovaný balíček Git Server a tam vyberte ty uživatele, kterým chcete přístup do systému GIT povolit.

Pokud nemáte povolen přístup k serveru přes SSH, povolte jej: Ovládací panel -> Terminál -> Povolit službu SSH.

Nyní jdeme vytvořit repozitář. K tomu se ale budeme muset připojit k serveru pomocí SSH a to s administrátorským účtem. Učiňte tak (pokud jste na Windows, použijte třeba Putty). Po přihlášení přejděte do dříve vytvořeného adresáře. V mém případě:

cd /volume1/git

pokud chcete vytvořit více repozitářů, můžete si tu vytvořit podadresářů kolik chcete, např:

mkdir repo1

Nyní si v každém adresáři (tedy: cd repo1), kde chcete mít repozitář spusťte příkaz pro inicializaci repozitáře a nastavení práv:

git --bare init
chmod -R g+ws *
chgrp -R users *

A to je vše! 🙂 Teď máte vytvořen repozitář (nebo repozitáře), ke kterému se můžete připojovat pomocí vybraných uživatelů. U klienta nastavte pro synchronizaci následující formát adresy:

ssh://{uzivatel}@{IP_serveru_nebo_hostname}/{absolutni_cesta_do_repozitare}

Já jsem si navíc do rootu vytvořil symlink git, který ukazuje na můj repozitář /volume1/git/

ln -s /volume1/git/ git

Takže místo adresy ssh://lukas@mujsyno.cz/volume1/git mohu použít adresu ssh://lukas@mujsyno.cz/git 😉

Při pokusu naklonování u klienta budete vyzváni k zadání hesla uživatele. Pokud chcete GIT provozovat na Windows, určitě doporučuji GIT pro Windows v kombinaci s Tortoise GIT.

Snad se vám podařilo dle mého návodu repozitář nebo repozitáře vytvořit. Pokud ne, můžete mi napsat v komentářích a pokusím se pomoci.

Obnovení Facebook cache, náhled odkazu pro Facebook a Google

Při vývoji webu často potřebuji vědět, jak bude daná stránka nového webu vypadat, pokud ji nasdílím na Facebooku. Nejjednodušším řešením je samozřejmě vložit požadovaný odkaz do textového pole určeného k založení nového postu na Facebooku a počkat, než si Facebook načte data a náhled zobrazí. Tato varianta je sice skutečně nejjednodušší, ovšem jen na jedno použití.

K urychlení načítání informací o nějakém odkazu používá Facebook cache. To funguje tak, že pokud někdo vloží do postu na Facebooku odkaz, Facebook se podívá, jestli už informace o odkazu (titulek, popis a náhledový obrázek) nemá uložen ve své interní cache a pokud ano, použije tato data pro zobrazení náhledu. Pokud potřebná data nemá, zjistí si je přímo z uvedeného odkazu a zároveň si je do té cache uloží, aby je mohl použít příště.

Z výše uvedeného faktu plyne, že pokud si vytvořím na Facebooku náhled, poté na webu udělám nějaké změny (např. pozměním popis stránky) a půjdu opět zkusit jak vypadá náhled, načtou se mi stará data a poslední změnu v náhledu neuvidím.

Z tohoto problému vás může dostat Object Debugger. Pokud po provedené změně vložíte odkaz na stránku do tohoto nástroje, můžete si zkontrolovat jaká data stránka obsahuje a hlavně tento nástroj obnoví cache Facebooku, takže při příštím vytvoření náhledu, už obsahuje aktuální data. Tento krok je samozřejmě nutné udělat po každé změně, která může náhled ovlivnit.

Podobný nástroj vlastní i Google. Jde o Google Structured Data Testing Tool, který rovnou vytváří i vlastní náhled toho, jak bude vypadat web ve výsledcích vyhledávání.

Pozn.: Jakou má životnost cache Facebooku a Googlu bohužel netuším.

Redirect Checker, kontrola přesměrování URL adres

Redirect Checker, logo.

Služba Redirect Checker slouží ke kontrole přesměrování URL adres. Je určena spíše pokročilejším uživatelům Internetu nebo vývojářům software, ale využít ji může i běžný uživatel. K čemu je to tedy dobré?

  • Dostanete od někoho URL z nějakého zkracovače adres nebo jinak „podezřelou“ adresu a chcete před navštívením odkazu zjistit, kam směřuje.
  • Potřebujete zjistit, jestli adresa kterou máte, je koncová nebo po jejím navštívení dojde k přesměrování na jinou adresu (třeba i např. seznam.cz -> www.seznam.cz). Proč např. na svém webu uvádět odkazy s přesměrováním, když můžete uvádět odkazy cílové (navštívení koncové adresy je samozřejmě rychlejší).
  • Jste programátor nebo pokročilejší uživatel Internetu a chcete z nějakého důvodu zjistit jakou HTTP odpověď nějaká adresa vrací (např. vámi naprogramovaná aplikace).
  • Jste autorem nějaké webové aplikace nebo programu, do kterého uživatelé vkládají nějaké URL adresy a chcete mít jistotu, že např. adresa existuje / vrací správnou HTTP hlavičku (HTTP/1.1 200 OK) nebo zkrátka potřebujete získat cílovou adresu.
  • Podobných využití by se dalo najít více, ale myslím, že takto by to mohlo stačit 🙂

Pokud vás napadá, že taková služba už asi bude existovat, tak máte pravdu. Podobné služby existují a není jich málo. Každá z těch, které jsem našel, však měla nějakou vadu na kráse. Jedna kontrolovala jen jedno přesměrování, druhá neuměla rozpoznat meta-refresh, další vypadala dobře, ale nebylo možné ji použít jinak než ručně a nevracela nic než koncovou URL atp.

Redirect Checker nabízí tyto možnosti:

  • Sleduje celou cestu až ke koncové URL
  • Podporuje meta-refresh element
  • Podporuje IDN (tedy adresy se speciálními znaky jako např.: http://háčkyčárky.cz)
  • Umožňuje uživateli pozměnit výchozí nastavení. Například změna jména User-Agenta, ignorování meta tagu refresh, omezení kontroly na určitý počet přesměrování atp.
  • Nevrací pouze koncovou URL adresu, ale poměrně detailní informace o celé cestě přesměrování včetně HTTP hlaviček a curl_getinfo() dat.
  • Tato data může vracet krom přehledného webového prostředí i v různých formátech (momentálně to je JSON formát, serializované PHP pole a XML dokument).
  • Krom ruční kontroly nabízí i API URL, vracející potřebná data pro použití ve vašich programech. K vygenerování API URL je k dispozici webové rozhraní, kde si můžete potřebná nastavení „naklikat“.

Služba má samozřejmě i pár stinných stránek. Není na výkonném serveru, takže odezva může při vytížení serveru trvat déle. Není nijak duplikovaná, takže při pádu serveru bude služba nedostupná. Navíc je to „novorozeně“, takže nepochybně obsahuje nějaké skryté chyby, které se budu snažit v následujících týdnech odhalit.
V plánu je několik dalších vylepšení, které zatím nebudu prozrazovat. To je ale v plánu až bude služba pořádně odladěna.

Koho Redirect Checker zaujal, může jeho vývoj sledovat formou luštění otřesné angličtiny na těchto sociálních sítích:

Službu jsem udělal pro své potřeby, ale je v ní dost úsilí, takže budu rád, když ji využije i kdokoli jiný. Proto vás prosím o pomoc s šířením povědomí, že tato služba existuje. Každý lajk, Google +1, Tweet a sdílení na kterékoli sociální síti mi pomůže a potěší. Děkuji.

Máte-li tipy na vylepšení nebo nálezy chyb, můžete mi je psát do komentářů k tomuto článku, na výše uvedenou Facebook stránku nebo na mail, který najdete na adrese služby v zápatí.

Pozn.: Ptáte-li se, jestli bude tato služba zpoplatněna, tak nevím, ale určitě ne její ruční použití. V nejhorším případě využití přes API a to jen v případě silného vytížení serveru (např. aby si služba vydělala na lepší „železo“).

nVidia adresář Installer2

Tento článek je určen pro majitele grafických karet nVidia, kteří ať už pravidelně nebo nepravidelně, aktualizují ovladače ke svým grafickým kartám.

Když jsem jednou sondoval, kolik místa mi jaký adresář na mém systémovém disku zabírá, narazil jsem na jeden podezřelý adresář, který je umístěn zde:

C:\Program Files\NVIDIA Corporation\Installer2

Tento adresář obsahoval spoustu souborů a dalších adresářů, které se tvářili jako různé instalace nVidia software. Co mě ale znepokojovalo, byla velikost tohoto adresáře. Tento adresář mi kradl asi 2GiB prostoru na disku.

Po krátkém zkoumání, pátrání a testování jsem zjistil, že společnost nVidia plýtvá místem pevných disků svých zákazníků víc, než se na první pohled jeví. Adresář totiž obsahuje nedůležité instalace ovladačů.

Správná instalace každého software by měla probíhat asi tak, že po spuštění instalačního souboru se dekomprimují instalační soubory do systémového dočasného adresáře (temp) nebo do místa instalace software. Poté proběhne instalace software na cílové místo a následně smazání dekomprimovaných instalačních souborů. Po takovémto instalačním procesu tedy na disku zůstane jen instalační soubor a nainstalovaný software.

Společnost nVidia na to jde trošku jinak. Po spuštění staženého souboru se vás zeptá, kam chcete instalaci rozbalit. To je první chyba, protože neznalý člověk může vybrat třeba C:\Program Files\nVidia (ve výchozím stavu se vám instalace rozbalí do adresáře C:\nVidia\). Poté se automaticky (aspoň že tak) spustí instalace ovladačů. V průběhu instalace se ale vytvářejí další soubory v našem adresáři C:\Program Files\NVIDIA Corporation\Installer2. Po dokončení instalace se prostě jen ukončí instalátor a jak dekomprimovaná instalace (C:\nVidia\), tak kopie této instalace a pomocné soubory (C:\Program Files\NVIDIA Corporation\Installer2), zůstanou tam kde jsou. Toto se opakuje pro každou aktualizaci ovladačů a navíc se pro každou aktualizaci vytváří nové a nové soubory a to na obou místech. Neznalý člověk proto může za pár měsíců přijít o mnoho gigabytů prostoru na pevném disku a to úplně zbytečně.

Z výše uvedeného tedy plyne, že doporučuji instalaci rozbalovat třeba někde na plochu do složky „nVidia“ abyste ji měli na očích a po dokončení aktualizace ovladačů složku smazali. Doporučuji i kontrolovat velikost adresáře C:\Program Files\NVIDIA Corporation\Installer2 a nebo rovnou její obsah po každé instalaci ovladačů mazat (já nemažu celou složku, ale raději jen její obsah).

Já jsem živým důkazem toho, že soubory v tomto adresáři jsou zbytečné a můžete je tedy smazat. Nenesu ale zodpovědnost za jakoukoli škodu, kterou si na PC způsobíte. Pokud máte strach nebo nevíte jak na smazání, tak to raději nedělejte a odinstalujte nějaký nepotřebný software.

For English-speaking readers:
Directory C:\Program Files\NVIDIA Corporation\Installer2 is unnecessary, you can delete.

Trampoty s Windows 98

Nedávno jsem byl nucen na starý bratrův notebook instalovat jedenáct let starý operační systém Windows 98 – naštěstí ve verzi SE. Notebook by nic novějšího neutáhl – leda tak Windows ME, který ale z vlastní zkušenosti řadím do velmi nepovedených verzí.

Ze začátku mi nedošlo, jak moc starý je to operační systém. Pustil jsem se proto bez většího bědování do instalace.

Ovladače

První problémy nastaly hned po instalaci, která jinak proběhla v pořádku. Potřeboval jsem totiž přesunout připravený software ze svého notebooku na tento starý, kde mělo dojít k jeho instalaci.

Oba notebooky mají USB a proto jsem v přenosu dat neviděl problém – když jsem přesouval data na USB flash disk (dále jen flashka), napadlo mě, jestli náhodou nebude potřeba nejdřív na Win98 nainstalovat ovladače této flashky. Po zasunují zařízení do USB jsem viděl, že tomu tak opravdu je.

Jak ale dostanu ovladače mojí flashky na notebook bez použití oné flashky? Přece je nebudu vypalovat na CD/DVD! Naštěstí notebook disponoval povědomým zařízením, kterému se říkávalo disketová mechanika nebo-li zkráceně FDD. Můj notebook ale toto zařízení samozřejmě nemá. Nejistě jsem otevřel dvířka mého staršího PC, kde jsem tuto mechaniku našel. Mám vyhráno!

Na oficiálním webu jsem našel ovladače ke své flashce kupodivu bez problémů. Tyto jsem stáhl na své PC a do disketové mechaniky jsem vsunul jednu z mála svých starých disket, co jsem našel ve skříni. Otevřel jsem Tento počítač a mechanika s označením A: nikde. Zkontroloval jsem tedy zapojení mechaniky a PC restartoval, abych nahlédl do BIOSu. Řadič disketové mechaniky byl deaktivován – patrně proto, že jsem nechtěl, aby se při instalaci modernějšího OS zbytečně instalovaly ovladače pro IDE zařízení. Po nápravě problému a rychlé automatické instalaci ovladačů FDD jsem pokračoval v kopírování ovladačů flashky.

Kopírování proběhlo bez problémů. Po hbitém přemístění diskety do starého notebooku, načtení obsahu a následném pokusu o přesun souborů na plochu jsem obdržel chybovou hlášku, kterou doprovázel velmi povědomý avšak ohavný zvuk. Znění zprávy si přesně nepamatuji, ale bylo v něm něco ve smyslu „Ze zdrojového zařízení se nepodařilo načíst data.“. Ihned jsem si vzpomněl na magický, samospasitelný příkaz format a:. Proto jsem ho hned vyzkoušel a celý proces zkusil opakovat. Podruhé už se vše povedlo a úspěšné instalaci ovladačů flashky už nic v cestě nestálo.

Další zajímavá vlastnost tohoto operačního systému je ta, že v průběhu instalace v podstatě jakéhokoli zařízení je nutné vložit i médium s Windows, odkud si OS nabere nějaké další soubory a poté je opět potřeba vyměnit médium Windows za médium s ovladači a pokračovat v jejich instalaci. Celý tento ne moc zábavný proces je ukončen požadavkem o restart počítače. Těchto restartů si užijete víc než dost.

Po instalaci různých ovladačů z přiloženého CD jsem zkontroloval, jestli je vše v pořádku nainstalováno ve Správci zařízení. Zjistil jsem však, že vše v pořádku nainstalováno není. Byl tam u jakéhosi zařízení žlutý vykřičník. Ten značí, že je v počítači zařízení, které ještě není nainstalované nebo je nainstalované špatně. Zkusil jsem tedy vybrat možnost aktualizaci ovladačů a ovladače přeinstalovat. Systém však nenalezl potřebné ovladače. Zkoušel jsem zařízení odebrat a notebook restartovat a ovladače znovu a znovu instalovat.

Vybavila se mi vzpomínka, že v této verzi operačního systému záleží na způsobu instalace ovladačů. Tedy když dáte aktualizaci konfliktního zařízení a OS nenajde na médiu s ovladači ty požadované, neznamená to nutně to, že když pustíte průvodce přidáním nového hardware nebo když zařízení odeberete a instalujete znovu, že OS ovladače opět nenajde. Prostě je potřeba zkoušet dokola všemi možnými způsoby a pokud máte správné ovladače, jednou se to podaří.

A taky že ano – po takovýchto pokusech jsem se opravdu dostal do stavu, že byly všechny ovladače v notebooku nainstalovány. V průběhu vnucování ovladačů systému však došlo k chybě, kterou jsem také z minulosti velmi důvěrně poznal. Bootování systému bylo přerušeno varováním, které mě informovalo o problému s jakýmisi soubory s koncovkou VXD. K tomuto problému dochází při nesprávné odinstalaci nějakých ovladačů tak, že soubory na disku fyzicky nejsou, ale v registru Windows zmíněny jsou. Ten se je při bootování snaží marně nalézt. Tento problém mě (jak se lidově říká) netankoval. Pamatuji si totiž, že na základní škole jsem byl jeden z mála (možná jediný), kdo tento problém dokázal v registru odstranit. Při odstraňování problému jsem začínal čím dál intenzivněji přemýšlet, jestli je ve Windows 98 SE nějaký správce Wi-Fi sítě – vždyť v té době ještě nic takového nebylo!

Wi-Fi

Mnou v tuto chvíli již nenáviděný notebook, nedisponoval síťovým RJ-45 konektorem. Byla u něj však přiložená PCMCIA Wi-Fi karta, ke které jsem už měl nainstalované i ovladače.

Nevěřil jsem však, že bych v tak starém OS mohl najít něco jako správce Wi-Fi sítě. Proto jsem v možnostech OS příliš nehledal a šel se svým problémem rovnou za svým velmi blízkým kamarádem Googlem. Ten mi na můj dotaz „windows 98 wifi“ hbitě a v mém rodném jazyce odpověděl, že pro zprovoznění Wi-Fi na Windows 98 je nutné mít nějaký software, který se obvykle dodává (resp. dodával) s Wi-Fi kartou. Proto jsem svého kamaráda požádal ještě o jednu odpověď, a to, kudy že se mám vydat, abych našel potřebný software.

Tento software jsem opravdu našel a přesunul (nyní už pomocí flashky) na notebook. Instalace byla bezproblémová a po restartu, který nemohl chybět, byla karta připravena k připojení k Wi-Fi síti, která taktéž proběhla bez sebemenšího problému.

V tuto chvíli už mám Windows detailně nastavený, veškeré ovladače nainstalované a nastavené, Internet funguje. Na notebook zbývá pouze nasypat software a mohu jej hrdě předat k užívání.

Instalace software

První věc, kterou jsem chtěl po zprovoznění Internetu udělat, byla instalace aktualizací přes Microsoft Update. Po spuštění defaultního prohlížeče (IE6?), jsem vstoupil na web Microsoftu, po čemž následovala jakási chyba doprovázená pádem prohlížeče. Zkontroloval jsem tedy, jaká že verze IE je tu nainstalovaná. Šok! Defaultní verze Internet Exploreru ve Windows 98 SE je verze 5.0. Začínal jsem se bát, že s tímto prohlížečem se mi ani nepovede stáhnout jakýkoli jiný prohlížeč.

I přesto, že už jsem z jakéhosi důvodu velmi intenzivně myslel na firmu Mozilla Foundation, jsem chtěl ještě několika pokusy aktualizovat Internet Explorer abych zvýšil bezpečnost počítače. Nejdříve jsem se podíval jestli jde na Windows 98 nainstalovat alespoň IE7 – nejde. Nejvyšší verze IE, kterou lze na Windows 98 nainstalovat je IE6 SP1. Další pokusy navštívit web Microsoftu končily stejně jako posledně. IE6 SP1 jsem tedy vyhledal na jiném webu, kde byly rovnou nějaké neoficiální opravy. Instalace proběhla v pořádku a po restartu již šlo web Microsoftu navštívit.

Nainstaloval jsem tedy aktualizace operačního systému z Microsoft Update a notebook samozřejmě restartoval. Poté jsem se chtěl vrhnout na instalaci potřebných programů. Hned první měl koncovku msi a systém nějak nevěděl co si s ním má počít. Nainstaloval jsem tedy Microsoft Installer verze 2.0, protože novější by na tomto OS nefungoval. Po té bylo vše v pořádku a připraveno na již několikrát zmíněnou instalaci potřebného software.

Při instalaci téměř jakékoli aplikace (počínaje Adobe Readerem, konče Mozilla Firefoxem) jsem narážel na problém, že tato nejnovější verze aplikace nepodporuje Windows 98 – musel jsem tedy vyhledávat poslední verze, které na tomto stařičkém OS fungují.

Závěr

Ač se to zdá být až nepravděpodobné, v průběhu těchto instalací a restartů v notebooku umřel pevný disk, ke kterému se nedalo dostat ani pomocí velmi šikovného nástroje SystemRescueCd. Instalaci jsem tedy nedokončil a celý tento proces byl zbytečný. Do teď nevím, jestli jsem byl v tu chvíli plný vzteku, smutku nebo štěstí, že už nemusím pokračovat.

Pokud se vám zdá, že je tu popsáno až moc nedostatků systému a není pravděpodobné, že by se všechny staly – věřte, že se opravdu staly.

Abych ale operační systém Windows 98 SE jen nepomlouval, vzpomínám si i na doby, kdy jsem měl tento systém tzv. vytuněný a šlapal opravdu velmi rychle a spolehlivě. Zkoušel jsem i Windows ME a velmi rychle jsem se vracel k této verzi Windows 98 SE. Vzpomínky k tomuto systému mám opravdu kladné a pokud bych chtěl zapařit nějakou starou dobrou klasiku jako je Wonfenstein 3D, Doom 1 a 2, The Legend of Kyrandia atp., volil bych určitě pro virtualizační systém tuto verzi OS Windows.

A co vy? Setkáváte se někdo s Windows 98, ME nebo ještě lépe s Windows 95, popř. Windows 3.11? Máte podobné zkušenosti nebo vám vše funguje na první pokus? 🙂

Thunderbird 3 a šedé složky kurzívou

Příběh

Koncem roku 2009 vyšla nová verze výborného e-mailového klienta Mozilla Thunderbird s označením 3.0. Já jsem zrovna plánoval reinstalaci pracovního notebooku, tak jsem rovnou nainstaloval tuto nejnovější verzi Thunderbirdu.

Instalace proběhla v pořádku, ale následné přidávání mých IMAP účtů už bylo horší. Nová verze Thunderbidru chce pomoci lidem, co se v konfiguraci POP3/IMAP/SMTP serverů nevyznají a snaží se je nastavit za ně. Zase tak špatný nápad to není, ale myslím si, že rozhodně měla zůstat možnost vlastní konfigurace. Ta tam sice je, ale až po tom, co proběhne pokus (pro všechny mé účty neúspěšný) o automatickou konfiguraci.

Po instalaci programu a přidání účtů jsem si nainstaloval oblíbené doplňky, které používám (a které už byly k dispozici pro novou verzi Thunderbirdu) a pak celý program včetně doplňků nastavil. Po té jsem se pustil do detailní konfigurace jednotlivých IMAP účtů. Jak jsem všechno detailně nastavil, restartoval jsem Thunderbird abych se pokochal tím, co jsem stvořil. Čekalo na mě ale nepříjemné překvapení. Ve všech účtech jsem měl ve standardní složce „Doručená pošta“ ještě jednu složku „Doručená pošta„, ale ta byla šedým písmem a kurzívou (a bez ikony doručené pošty). V té byla ještě klasická složka Koš (bez ikony koše). Nikdy dřív jsem to neviděl. Začaly tedy pokusy o odstranění těchto nezvaných složek.

Když jsem se snažil složky klasicky smazat, TB mi vracel hlášky typu „složka neexistuje“ nebo že „není přihlášena k odběru“ nebo tak něco. Zkoušel jsem je odhlásit přes Správce odebírání (kliknout pravítkem [rozuměj pravým myšítkem – tedy pravým tlačítkem myši] na jméno účtu -> „Správce odebírání…“). Přímo ta šedá složka odhlásit nešla, ale její obsah (tedy složka Koš) ano. Po té zmizela i ona šedá složka. Po restartu TB byla ovšem opět na svém místě.

Vygooglil jsem info, že to je složka s flagem noSelect, ale už ne, jak flag odstranit. Instalace rozšíření FolderFlags a následná kontrola složek nepomohla, nouzový režim se choval stejně jako normální. Hledal jsem tedy radu mezi chytřejšími, ale bez výsledku. Když už jsem si nevěděl rady, musel jsem si vytvořit v TB nový profil a zkusit co se stane v něm. Tentokrát jsem si ovšem nastavil pouze jeden IMAP účet a nic jiného jsem nenastavoval. Výsledek? Stejně jako poprvé – ze začátku všechno v pořádku, po nastavení a restartu opět ona šedá nevyžádaná složka „Doručená pošta“ s „Koš“em v sobě, na svém místě. Bylo mi jasné, že někde něco nastavuji špatně. Tento testovací profil jsem smazal a vytvořil nový. Chtěl jsem aby byl toto poslední krok, abych vás ušetřil čtení až to budu publikovat 😉 tak jsem po každé změně nastavení testovacího IMAP účtu restartoval TB abych věděl které zatržítko to dělá. A povedlo se – když jsem došel k: „Nastavení serveru -> Při odstranění zprávy: Přesunout zprávu do koše„, docvaklo mi to. Vždy nastavuji Přesunout do: „Doručená pošta -> Koš“ paradoxně proto aby bylo Thunderbirdu jasné, kam chci smazanou poštu. To ale byla ona osudná chyba, kvůli které jsem pár nocí probděl. Více informací v druhé části článku: Řešení problému. Ano, až sem jste četli zbytečně :-). Po vybrání nějaké složky na tomto místě už není možné vrátit zpět defaultní hodnotu „Trash„. Chvíli jsem si proto pohrál s konfiguračním souborem TB abych zjistil jestli je možné chybu napravit a vyhnout se tak konfiguraci nového profilu. Řešení jsem našel a starý profil opravil. Teď s TB3 funguji naprosto v pohodě a píšou se mi maily lépe něž kdy předtím a už i spím úplně klidně.

Řešení problému

Varování: Pokud nevíte co děláte, raději to nedělejte ať si omylem nesmažete složku s poštou! Za žádné škody neručím!

  • Vypněte Thunderbird (úplně – z procesů pryč).
  • Přihlaste se jednotlivě do všech „poškozených“ IMAP účtů a pokud máte tyto složky odhlášené, přihlaste je k odběru.
  • Webmail: Vytvořte novou složku se stejným názvem jako je ta barevně označená a na stejném místě – tedy vytvořte složku tak, abyste přepsali tu speciální barevnou.
  • Webmail: Poté nově vytvořenou složku smažte.
  • Otevřete si soubor: prefs.js, který je umístěn ve složce vašeho profilu Thunderbirdu.
    Např.: C:Users{uzivatel}AppDataRoamingThunderbirdProfiles{vas_profil}prefs.js
    Doporučuji otevřít soubor editorem, který umí kódování UTF-8! Např.: PSPad.
  • Najděte a smažte všechny řádky: user_pref("mail.server.serverX.trash_folder_name", "Doručená pošta/Koš"); kde X je číslo IMAP účtu v TB. Tím se nastaví hodnota na defaultní „TRASH„.
  • Spusťte Thunderbird, užívejte si pracovní pošty a hlavně nenastavujte kam se má pošta přesouvat po smazání :-).

Nonstop spuštěné webové prohlížeče

Myslím, že už je na čase, aby webové prohlížeče měly možnost být v počítači spuštěné nonstop. V dnešní době, kdy na Internetu existují webové aplikace typu Google Docs, Office Live Workspace nebo dokonce grafické editory jako např. Sumo Paint nebo Pixlr a mluví se stále častěji o Cloud computingu a co všechno pomocí něj půjde udělat, by člověk docela čekal, že už na to budou webové prohlížeče připravené a budou nabízet možnost nonstop běhu.

Sice pro webové prohlížeče X ve verzi Y běžící na operačním systému Z existují rozšíření jako např. MinimizeToTray, ale to zdaleka není ono.

Já mluvím o nativní podpoře webových prohlížečů běžet nonstop jako služba (nebo chcete-li démon), která/ý zajišťuje např. předspuštění prohlížeče při startu operačního systému a bleskurychlé spuštění okna prohlížeče např. s přednačtenou domovskou stránkou nebo nějakými uživatelskými webovými aplikacemi typu Cloud computing. Velmi důležité ale je, aby prohlížeče uměly pořádně pracovat s pamětí. Bohužel když např. dnes spustím Firefox a používám ho několik hodin, objem paměti co si prohlížeč vezme stále roste a nejde uvolnit jinak, než ho restartovat. Tento problém je ještě horší, když pracuji s velkým objemem dat (např. ukládání dumpu databáze, načtení dlouhé stránky s videi atp.). Přitom nevím proč se tak děje – nepotřebuji, aby si prohlížeč pamatoval obsah dat se kterými pracuji a tuplem ne po zavření záložky, ve které jsem úkon prováděl. Tento problém mě sice nějak zvlášť netrápí, protože mám 4GB paměti (takže mi nějaká ta stovka mega nechybí), ale jde o to, že s takovou by ta nonstop spuštěná služba nemusela dopadnou dobře.

Tímto článkem rozhodně nechci poplivat Firefox. Je to velmi dobrý prohlížeč, který už hodně dlouho používám jako hlavní prohlížeč Internetu a s největší pravděpodobností se to ještě dlouho nezmění. Přesto se ale domnívám, že nějaké jiné prohlížeče by si v tomto ohledu mohly vést lépe (např. Google Chrome? Ten ale zase nepovažuji za dostatečně dospělý.).

Včera vyšel na velmi kvalitním webu Mozilla.cz článek o funkci App Tabs, která bude ve Firefoxu verze 4.0. Tato funkce je velmi šikovná a myslím, že i ta by byla lepší, kdyby bylo možné prohlížeč zavřít a po otevření by v App Tabs aplikace byly pořád spuštěné a načtené.

Co si o tomto problému nebo spíše požadavku myslíte vy? Pokud mi věnujete minutu, napište svůj názor do komentářů. Díky.

Nová verze firmware (DSM 2.2-0942) pro Synology DS207+

Včera jsem si všiml, že 04.09.2009 vyšel nový firmware pro NAS box Synology DS207+. Protože NAS box hojně používám a využívám velké množství jeho funkcí, jsem rád za každý nový firmware, který často přináší další a další funkce, které se mi hodí.

V changelogu verze DSM 2.2-0942 jsem se dočetl, že tato verze není jen tak ledajaká a obsahuje hromadu nových funkcí. Nebudu je zde vypisovat, ale zmíním dvě funkce, které jsem okamžitě po update začal využívat. První je podpora češtiny. Ano, celý Synology Disk Station Manager a jeho kolegové jako např. Download Manager atp. jsou nyní v češtině. Další velká změna je funkce firewallu a automatická blokace IP adres ze kterých bylo zaznamenáno X neúspěšných pokusů o přihlášení dosaženého během doby Y. Dále je možnost IP adresu odblokovat za Z dnů. Hodnoty X, Y a Z si můžete samozřejmě nastavit – také je možnost nastavit odeslání upozornění o blokaci IP adres mailem.

Poslední jmenovanou funkci jsem si nastavil a co mě velmi překvapilo, tak cca 20 minut po uložení mi přišlo mailem upozornění o první blokaci IP adresy (ta má TLD .ge (což patří Gruzii)). Blokování IP tedy budu sledovat a v případě většího množství „útoků“ pravidla zpřísním.

Další vylepšení jsou v oblasti MediaServer, PhotoStation, podpora iPhone a dalších Apple služeb a zařízení (neznám, nepoužívám – s Apple nekamarádím). Co mě ještě láká, je podpora protokolu SNMP, pomocí kterého můžu svůj server monitorovat. V této oblasti se zatím moc nevyznám a tak ji plánuji prozkoumat, popř. využívat. Pokud to bude stát za to, napíši sem o tom článek pro ostatní.

Pokud NAS box Synology DS207+ vlastníte, určitě si přečtěte celý changelog – update firmware určitě doporučuji. Pokud box nevlastníte, zkuste najít příčinu problému a vyřešit ji 😉 tento NAS box (resp. nyní už existuje nástupce Synology DS209) doporučuji každému, kdo něco podobného shání!